Jelikož jsme měli s Renatou svůj první den volna, chtěli jsme jít na výlet autobusem, ten bohužel nevyšel a tak jsme jeli s jednou Američnakou do městečka Livingston.

    Právě jsem přišel z práce, dneska to byl opravdu záhul, pracoval jsem od 6:15 do 16:00 s půlhodinovou pauzou na oběd. Během snídaně jsem byl strašně ospalý a když jsem začal servírovat oběd, byl jsem tak unavenej, že jsem měl problém se na hosty smát.

    Během snídaně se mi stala taková drobnost, zmátlo mě to, že k snídani si můžou hosté sami servírovat ze švédských stolů. Přišli hosté, já jsem jim nalil vodu, číšník jim přinesl kávu, oni vstali a šli si nandat snídani. Jak jsem viděl, že vstali a odešli, tak jsem jim sbalil věci ze stolu s tím, že už asi odcházejí… (nestačili se divit, co dělám).

    Během oběda mě trénoval jeden Ukrajinec, jenže kdybych nevěděl, co mám dělat, asi bych to nezvládl, on se totiž většinu času někde zašíval a bavil se s jednou Ukrajinkou.
Jelikož je teï vedro, máme otevřené dveře a vedle sousedi mají návštěvu a baví se o drogách, povídají si, komu co vyhovuje (LSD, marihuana a podobně (jsou to Kolumbijci)).

    Předevčírem jsem v práci pracoval poprvé sám, bez trenéra. Už jsem totiž byl dvakrát trénován během večeře, takže mi obsluhu večerních hostů svěřili. (snídaně a obědy mi ale ještě nesvěří). Jedna Polka (Martyna), taky pracovala sama poprvé. Měli jsme stoly hned vedle sebe a tak jsme si navzájem hodně pomáhali, což nám fakt hodně pomohlo. Nevím proč to ostatní asistenti nedělají, je fakt příjemné, když máš narváno, prostíráš stůl a druhý asistent ti přinese připravené příbory, skleničky a talíře. Pak jsme si vzájemně pomáhali a asi i díky tomu jsme náš první večer bez dozoru přežili v pohodě. Když jsem končil, tak tam přišla skupinka sedmi Èechů, kteří si mezi sebou povídali a řešili, kam si mají sednout, tak jsem jim na jejich dotaz odpověděl česky, což je naprosto rozhodilo a mého číšníka to rozesmálo. Večer jsem jako vždycky přinesl na pokoj mléko a Rendy mi ho vypila.

    Další den jsme měli volno, takže jsme chtěli zkusit „tour bus“, který je, když je místo, pro zaměstnance zdarma. Vstali jsme v půl sedmé a v sedm jsme šli na snídani. Během toho jsem si chtěl vyzvednout svačiny, které nám měli na ráno připravit. Bohužel nepřipravili, jedna Èíòanka mi vysvětlila, že mi to připraví, ale musím to dát do lednice, protože to co jsem si objednal, to je prý syrové a musím to nechat v lednici. Tak jsem to odmítl a objednal si nějaké sendviče.

    Během snídaně jsme si povídali s Rondou, je to Američanka, která přijela na léto pracovat do parku, její domov je asi 60mil od naší vesničky, měla taky day-off (volno), chtěla jet domů a nabízela nám, že nás tam taky vezme. My jsme ale chtěli autobusem kolem Yellowstone. Bohužel v autobuse bylo plno. Renata dostala od Rondy na cestu bundu, aby jí případně nebyla zima, kdyby se náhle změnilo počasí (což je prý v Yellowstone běžné). Tak mě napadlo, že jí tu bundu půjdeme vrátit a ona nám možná znova nabídne, že nás vezme do Livingstone. Jelikož jsou Američani velice přátelští, nabídla nám znovu, že můžeme s ní na výlet. Samozřejmě že jsme neodmítli. Tak jsme nasedli do jejího subaru – impreza a vyjeli jsme pryč.

    Cestou Renata spala a Ronda mi vyprávěla, že byla učitelka a učila postižené děti, že Yellowstone byl vždycky její nejmilovanější místo a že tady chtěla dělat průvodce a povídat lidem o krásách Yellowstone, jenže jelikož má něco s kolenem, bohužel nemůže dělat práci, kde hodně chodíš. Tak, aby si aspoò trošku splnila sen, tak mi celou cestu vyprávěla o Yellowstone, povídala o tom,jak její bratranec chodí rýžovat zlato a jak to taky zkoušela, ale vždycky našla jen falešné zlato.

    Když jsme dojeli do Livingstone, tak první místo, kam jsme jeli, byl její byt. Bydlí v malém bytě 1+1, všude má spoustu ozdobiček a obrázků a Renatě se to silně nelíbilo, že to jsou prý hrozné kýče. Ronda nám dala několik ramínek, abychom si mohli pověsit oblečení. Pak nám vyprávěla, že má ráda svůj domov, protože hned za oknem má řeku a líbí se jí při snídani sledovat přírodu.

    Když si Ronda zabalila vše, co potřebovala, jeli jsme do města na oběd, vybrali jsme si malou restauraci, kde podávali zeleninová jídla. Objednal jsem si menu, byl to zeleninový salát a kuřecí nudličky v rohlíku z listového těsta se zeleninou a kukuřičnými chipsy.

    Po obědě jsme zašli na poštu a pak jsme čekali, protože se měla dnes konat nějaká oslava, ještě než začala, tak jsme byly v železničním muzeu, protože v Livingstone je staré slavné železniční depo. Pak jsme se byli podívat na trhu, tam se skoro s každým Ronda objímala, protože jako učitelka znala spoustu lidí.

    Na oslavu jsme čekali asi hodinu a Renata byla dost otrávená. Ona oslava byl průvod městem, trvající asi hodinu a půl, jeli tam různé pomalované vozy, vozy předělané na pirátské lodě, koně, muly a klauni. Lidé v průvodu házeli kolem sebe bonbóny a děti je sbírali do pytlíčků. Pak jel jeden vůz, za kterým jel nákupní vozíček z Wall-martu a pán, který ho tlačil kolem sebe rozhazoval toaletní papíry.

    Když to skončilo, tak jsme jeli domů. Cestou jsme se zastavili v jednom hotelu, kde měli bazén, do kterého tekla minerální voda (horká voda), takže muselo být docela zajímavé se tam koupat (zvláš� v tomto horku), já si pouze namočil hlavu, koupat jsem se nemohl, protože jsem neměl plavky a i kdybych měl, tak bych se nekoupal, protože to stálo asi 7 dolarů. Pak jsme jeli dál, cestou nám Ronda ukazovala jedno místo, kde žije člověk, který se bojí, že ho lidé chtějí zabít a tak se opevnil na svém pozemku a nikoho tam nepouští.

    Po příjezdu domů jsme si ještě rychle skočili na večeři, já jsem si vzal jen ovoce a pití, protože jsem byl přejedený ze svačiny, kterou mi připravili.

    Po večeři jsme šli na pokoj, abychom co nejrychleji mohli jít spát. Renatu bolela hlava a já musel další den brzy vstát.

Pohled na naši vesničku

Klaun v autíčku | Koníček | Slavnosti června

Jezdkyně na koni | Klaun na kole | Chlapeček v autě