Na začátek bych rád pro přesnost poznamenal, že letos jsem se do USA rozhodl odcestovat se svoji bývalou přítelkyní Renatou. Sejít jsme se měli až na Ruzyni. Jelikož jsem přijel dřív, šel jsem rovnou na odbavení zavazadel, abych čekal "nalehko". Nejdřív jsem musel projít výslechem, kde jsem jim musel říct co všechno mám v zavazadlech, jaké elektronické zařízení mám, jestli nemám žádné zbraně a podobně. Když se mě ptali, jestli všechny moje elektrické zařízení fungují bez problémů, trošku jsem se usmál při pomyšlení, že si s sebou beru svůj notebook, který nikdy bez problémů nefungoval? Pak už zbývalo jen vyplnit na štítky k zavazadlu adresu, kam cestuji, no a v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nevím adresu, kam letím. Tak jsem aspoň našel adresu společnosti, která tyto brigády pro studenty zařizuje (sídlí v kalifornii). Mezitím přišla Renata, tak jsem ji mimo řeči oznámil, ať si připraví adresu, kam letíme :-) taky ji neznala a neměla. Nakonec jsem ji teda po dlouhém hledání našel a tak aspoň Renata měla správnou adresu a nemusela se o svá zavazadla bát.

   Jelikož jsme měli ještě hodinu čas, zůstali jsme před bezcelní zónou s Jiřinkou a Martinem. Tento čas jsem využil k tomu, abych si vydoloval z boty zabodnutý hřebík, se kterým by mě z letadla asi vyhodili.

   Naše letadlo, které letělo z Ruzyně do Atlanty kupodivu ani nemělo při odletu zpoždění. Renata si ještě před vzletem vytáhla učení na státnice s tím, že se chce celou cestu učit, aby v říjnu zvládla státnice. No samozřejmě, že jí její odhodlání vydrželo asi tak do doby, než si přečetla první nadpis, pak letadlo začalo rolovat na vzlet a Rendy měla trošku jiné myšlenky.

   Cesta probíhala celkem normálně, akorát celou cestu bylo tolik mraků, že jsme téměř vůbec neviděli oceán, ani pevninu a před příletem do Atlanty nám pilot oznámil, že v Atlantě je právě silná bouřka déšť a vítr. Rendy se těšila, že zažijeme pořádné turbulence a mě se už předem začalo dělat nevolno. Pak se letadlo začalo tak nějak divně natáčet a oba jsme usoudili, že nebude od věci připravit si pytlíky na zvracení.

    Pak naštěstí ono divné točení přestalo a pilot nám oznámil, že nemáme povolení k přistání a budeme kroužit nad Atlantou tak dlouho, než se počasí udobří, nebo než nám začne docházet benzin a my budeme muset přistát jinde.

   Takto jsme kroužili nad atlantou asi půl hodiny a pak pilot oznámil, že změníme kurz na jiné letiště a pokud z atlanty nedostaneme do několika minut povolení, budeme muset přistát jinde. Nakonec nám ale Atlanta povolení dala, takže se šlo na přistání. Turbulence a podobné fujtajble jsme si naštěstí ani moc neužili, prostě jen byla mokrá přistávací dráha.

   Hned jak to šlo, nacpali jsme se s Renatou co nejvíc dopředu, abychom nemuseli čekat frontu u imigračních úředníků. Byli jsme tak aktivní,že jsme se tam dostali jako první a ani nám nedošlo, že nemáme připravené dokumenty, mezitím, co se na Renatu usmíval jeden černoch uředník, který si ji volal k sobě, já jsem se hrabal v batohu a hledal jsem dokumenty pro nás pro oba. Když pak Rendy odešla za černouškem, čekal jsem, že nějaký jiný úředník si mě zavolá k sobě, ale ono nic. Tak jsem pak šel sám za jednou úřednicí. Byla to taková nepříjemná baba, která si se mnou nechtěla povídat, takže mi ani neřekla, jaké dokumenty po mě chce. Už jsem to viděl dost bledě, že mě vyhodí, zvláště po tom, když se mě zeptala, jakou pracovní pozici budu v USA mít. Řekl jsem jí, že budu Server assistant, ona se tak přihlouple podívala a nechápavě se zeptala "WHAT?" tak jsem se jí zeptal, jestli chtěla vědět, jako co budu pracovat a ona že ano, tak jsem jí to zopakoval a vysvětlil jsem jí, co to znamená. Ona se pak podívala do mých papírů a napsala si, že jedu na letní brigádu. Takže to dopadlo dobře a já jsem nebyl vyhoštěn z USA.