Toto je poslední vyprávění o pobytu v USA, většina textu je napsaná až po příletu do Čech, každopádně doufám, že i tak to bude zajímavé.

Prave sedim v Hardees fast food, cekame ve meste Billigs na autobus do Denveru, ktery odjizdi dnes o pulnoci. Cesta sem byla dosti zajimava, zvlaste proto, ze cestuji s Taiwankou Elis, se kterou je o zazitky postarano.
 To ze si to s ni uziju jsem poznal uz v den naseho odjezdu z Mammothu, ona skoncila praci v nedeli ve dve odpoledne a ja o pulnoci. Jelikoz jsem vedel, ze dalsi den nas Chad vezme do Bozemanu ve dvanact, vstal jsem brzy rano a zaridil jsem si vsechno potrebne, abych mohl odjet. Kdyz jsem v jedenact potkal Elis jeste nebyla ani sbalena. Ched byl dosti nastvanej a Renata se mi smala. Jedna z neprijemnosti byla ta, ze pokud vse nestihne do dvanacti, lidi z personalniho oddeleni si vezmou volno na obed a my budeme muset cekat do dvou hodin. No nevim jak se ji to povedlo, ale opravdu to do dvanacti stihla, takze nekdy v jednu jsme uz odjizdeli z Mammothu.
 Jeste se vratim ke svemu poslednimu pracovnimu dni. To ze nebude tak obycejnej jsem vedel od doby, kdy odjizdeli Slovaci a manazer je polil sampanskym, nasypal na ne mouku a hazel po nich vajicka.

Já a naše manažerka

5.rijna
 tak jsme dojeli do San Francisca, mame pronajaty pokoj na dve noci, neni to sice primo v San Franciscu, ale jelikoz jsme nemeli zadnou rezervaci, nechtel jsem ted, v devet v noci jezdit po San Franciscu a shanet ubytovani, zvlaste po tom, co jsme jeli ze Sacramenta az sem v kolone aut, takze je jasne, ze tento vikend tu bude hodne turistu.
 Ale abych zacal tam, kde jsem minule prestal. Po tom, co jsme se dockali pulnoci a vyrazili jsme z Billings, jeli jsme asi 4 hodiny a autobus nas vysadil v Gillete ve state Wyoming, tam jsme museli cekat ctyri hodiny na dalsi spoj. Nastesti byly na nadrazi gauce, takze jsem se mohl prospat.
 V osm rano prijel nas autobus a my stravili 9 hodin cestovanim do Denveru. Nastesti stejnou cestou putovaly i nase zavazadla, takze jsme je v Denveru popadli a slapali 3Km do hostelu.
 Elis je neuveritelna holka. Nemyslim si, ze by byla nekdy nastvana, tahla svuj tezky kufr a kdyz byla unavena, zastavila na chvili, aby si prohodila ruce, nebo aby si odpocinula. Obcas ale bohuzel zastavila uprostred silnice, usmivala se, prohodila, ze to je tezke a za chvili sla dal. Divil jsem se, ze ji nejaky ridic nezabil vzteky...
 Hostel v denveru z venci vypadal hezky, zevnitr to bohuzel bylo trosku horsi. Privytala nas starsi pani s tim, ze tu uz skoro nikdo ubytovanej neni, takze jestli chceme, tak nam muze dat soukromy pokoj za cenu sdileneho.
 To ze se jednalo o pudni pokoj, kam davaji stare kramy, o tom se nezminila a o to, ze to je ve ctvrtem patre a ze tu vytah neni, to prohodila jen tak s usmevem. Kupodivu to Elis ani moc nevadilo, nastesti :-)
 V pokoji byly stare monitory, knizky, cd prehravace a stare disketovky z commodore 64, vedle byla stara zatuchajici koupelna a vedle kuchynka s pradelnou, ze sporaku uchazel plyn, takze se tam muselo vetrat, kdyz jsi chtel jist, stul a zidle byly na strese, odkud byl pekny vyhled na Denver.
 Elis vytahla cinske polivky a ukradene jidlo ze zamestnanecke jidelny, kde pracovala. Zprovoznili jsme sporak a uvarili vodu na caj a na polevku, povecereli jsme a ja jsem vyzkousel, jesli funguje vana. Fungovala. Takze jsem se temer po ctyrech mesicich poradne vyvalel ve vane. Po me vyzkousela vanu i elis a slo se spat.
 Rano jsem vstal v sedm hodin s tim, ze zajdu do mesta, vyzvednu si penize z banky a zrusim onen divny bankovni ucet (a necham si jen ten z Yellowstone) a pak v devet vyzvednu auto z pujcovny a prijedu pro Elis do hostelu, ta mezitim nanosi veci dolu a vyrazime.
 Kdyz jsem v osm dorazil do banky, zjistil jsem, jak jinak, ze se otevira az v devet, jenze v devet jsem musel byt v pujcovne a kolem banky nebylo zadne misto na zaparkovani auta, ktere bych nemusel platit.
 Kdyz jsem se prochazel kolem banky, zjistil jsem, ze ze zadu je "drive-up", coz je neco jako ma u nas Mc´Donalds, jenze tady se neobjednavali z auta hamburgery, ale zarizovali se bankovni zalezitosti, aniz by jsi musel vystupovat z auta. Tak jsem sel do pujcovny, tam stacilo par podpisu a za par minut jsem mel krasneho cerveneho Pontiaca. Podle me to auto neni starsi vic nez dva roky, protoze ma najeto jen 25000 mil, coz je na auto z pujcovny jako nic...
 Zajel jsem do banky, vyzvednul jsem penize a v 9:15 jsem uz byl v hostelu. No nechal jsem se navigovat GPSkou. Nejdriv vubec nechapala, kde jsem a kterym smerem jedu, takze si chvili dosti vymyslela. Pak se chytla a navedla me do jednosmerky. Tim ma navigace GPSkou skoncila. Dal jsem jel podle instinktu a pameti a GPS se chytla, az kdyz jsem prijel k hostelu.
 V hostelu jsem potkal Slovaka Martina, ktery byl prave na ceste na letiste, tak jsem mu nabidl, ze ho vezmem. Nalozili jsme veci a nejdriv jeli do Wal-Martu, kde chtela Elis reklamovat MP3 prehravac a ja si chtel koupit nove kalhoty, protoze moje soucastne jsou uz ponekud roztrhane, zvlaste na koleni a na zadku. Najit moji velikost byl trosku problem, vsechno bylo pro trosku tlustci lidi. Nahadou jsem ale v halde kalhot nasel jedny, ktere tam nepatrily, ale byla to moje velikost, libili se mi a i cena byla hodne dobra, myslim, ze 8 dolaru. Elis stravila dost dlouhou dobu reklamovanim prehravace a myslim, ze ji ho vymenili jen proto, ze litovali, ze neumi temer vubec Anglicky. Bohuzel, nemeli zelenou barvu, kterou ona tak milovala, takze se musela spokojit s cernou...
 Jestli me GPS cestou do Wal-martu stvala, tak pri odjezdu z Wal-martu me primo srala. To co vymyslela, bylo neskutecne, stale chtela do ruznych jednosmerek a slepych ulic a nakonec to korunovala tim, ze chtela jet po dalnici v protismeru.
 Kdyz jsme se nakonec vymotali a dostali se na dalnici, GPS se chytla a navedla nas na letiste. Tam jsme vysadili Martina a napojili jsme se na dalnici "80-interstate", ktera vede pres nekolik statu, mimojine i pres mesta Denver, Salt Lake City a konci bud v Sacramentu, nebo v San Franciscu. Takze jsme na teto silnici stravili dalsi dva dny. GPS nas nekolikrat varovala, ze na teto silnici budou vybirat mitne a nekolikrat se nas snazila z teto silnice dostat pryc i kdyz predtim navrhla, ze po 80 je to nejlepsi a my jsme potvrdili, ze radsi zaplatime mitne, nez abychom to objizdeli a travili vic casu za volantem.
 S Elis jsem byl domluvenej, ze kdyz budeme na rovne a prehledne dalnici, pujcim auto jejimu pritelovi, abychom se stridali v rizeni, nerekla mi ale, ze on ma jen ridicak na motorku a auto zkousel ridit jen parkrat.
 Cestou do Salt Lake city, za Elis pritelem, jsme temer vubec nezastavovali, jen jsme parkrat tankovali benzin a stavili se v Mc´Donald na obed. Elis platila jidlo a ja benzin, protoze ona nema svoji kreditni kartu a na benzinkach se vetsinou tankuje tak, ze strcis do automatu kreditku a zacnes tankovat, kdyz dotankujes, automat ti strhne natankovany benzin z uctu a ty vubec nemusis jit dovnitr a platit v hotovosti. Pokud kreditku nemas, muzes platit v hotovosti, ale koukaji na tebe trosku divne a navic to trva dele a musis platit dopredu. Bohuzel kazda puma funguje jinak a obcas mam problemy s tim, prijit na to, jak se ma tankovat.
 V Salt Lake city nastesti GPS zadne problemy nemela, pokud pominu to, ze kdyz jsem prijizdel, byla tma a musel jsem prejizdet na petiproudove ceste z jednoho pruhu do druheho a drzet se ve spravnem pruhu, tak navigace spadla a napsalo mi to, ze vyprsela platnost licence na Opera prohlizec. Takze jsem musel sledovat provoz kolem sebe, davat si bacha, aby "svela" v zrcatkach nebyla v pruhu, do ktereho prejizdim, coz nebylo tak jednoduche, protoze jak ja, tak i ostatni jeli kolem 100 Km/h, byl tam velky provoz a spoustu pruhu, ktere se ruzne spojovali. V tomto provozu jsem jeste musel odklikat vsechny pripominky, ktere si na me PDA vymyslelo a spustit znova navigaci.
 V hostelu jsme nasli Elis pritele, ktery mel udelat rezervaci pro nas dva, jenze protoze jeho anglictina je jeste horsi, nez Elis, nikdo nepochopil, co chtel, takze jsme zadnou rezervaci nemeli. Nastesti bylo ale mista dost, takze nas i jejiho pritele Seven-upa dali do jednoho pokoje, zase do privatniho za cenu sdileneho.
 Nutno podotknouti, ze jeji pritel Seven-Up mel jeste vic zavazadel, nez ona, i pres to, ze zaplatil 200 dolaru za balik, ktery poslal do taiwanu. Elis byla dosti nastvana a tak toho musel hodne vyhodit a par tricek mi dal, ostatni jsem musel odmitnout, protoze chci cestovat na lehko.
 Druhy den nas Seven-up pohostil hromadou jidla, ktere nakoupil a Elis me ubezpecila, ze o jidlo mame postarano na nekolik dni.
 Pak jsme sbalili vsechny kramy a jen tak tak to narvali do auta a vyrazili se podivat na ono solne jezero, ktere je za mestem. Cestou na nas GPS upekla jen jeden spek, takze jsme se museli vracet jen jednou. Pak ovsem zazarila, kdyz nas presne chtela navest na vyhlidkove misto nad jezerem. Jeji snazeni ovsem pokazil Seven-up, ktery rekl, ze touto cestou se nikam poradne nedostaneme a musime se vratit na dalnici. Kdyz jsme na ni najeli a nemohli se uz vratit, zjistil, ze GPS mela pravdu, ale ted uz to bylo jedno. Zastavili jsme pak na jednom odpocivadle a myslim, ze jsme o moc neprisli, protoze Salt Lake neni moc zajimave, je to polovyschle jezero, voda je tam hodne slana a vsude kolem je dost divna priroda. Vykaslali jsme se na jezero a vydali se nasi oblibenou 80-interstate dale na zapad. Dalsich 100 Km vedlo pres divne mocaly, polovyschle kaluze s blatem a soli a vse pusobilo dosti smutne a ponure.
 Jelikoz byla cesta rovna a ja vedel, ze mam pred sebou kolem 12 hodin jizdy, snazil jsem se jet rychle, abychom prijeli co nejdriv. Ac ma nas Pontiac silny motor, ma taky omezovac, takze ve 170 Km/h prestane motor pridavat plyn a rychleji uz jet nemuzeme. I tak jsme se drzeli na celkem vysoke rychlosti, kolem 150 Km/h, coz je cca 100 Mil/h i kdyz je maximum na dalnicich v Coloradu, Utahu a Nevade jen 75 mil. Colorado, Utah a Nevada  (a vlastne jeste Wyoming) jsou staty, ktere jsme projeli cestou do San Francisca, ktere je v californii, kde je ovsem maximum jen 65 mil, protoze jejich dalnice jsou v horsim stavu.
 Na hranici mezi Utahem a Nevadou zacalo silne snezit, bylo spatne videt a vsichni jeli pomalu, strikala jim voda od kol, takze se jelo dost spatne. Nastesti je zdejsi pocasi dosti promenlive, takze za chvili zase svitilo slunicko. Pak prselo a furt se to tak nejak stridalo.
 Kdyz jsem byl asi v polovine cesty pres Nevadu, jel jsem do kopce, a zrovna jsem trosku zpomalil, ale jel jsem stale vic nez jsem mel, najednou vidim ve zpetnem zrcatku policejni majak, hned mi doslo, co se deje (a bohuzel jsem se nemylil). Zastavil jsem na krajnici, policajt si overil auto, prisel k okenku a sdelil mi, ze me zastavil za vysokou rychlost, ze venku prsi a ja jsem jel 85 Mil. Nejdriv chtel vedet duvod, proc jsem prekrocil predepsanou rychlost a pak se zacal zajimat o moje doklady, o to, co v USA delam, kde jsem pracoval, kam cestuji a kdy odletam. Pak si vzal moje doklady a zavrel se do sveho auta. Elis mi rekla, ze se nemusime bat o nejakou pokutu, ze preci mame spoustu jidla a tak mu zaplatime v naturaliich.
 Kdyz policajt vylezl z auta, rekl mi, ze jelikoz zatim nemam zadny prestupek, necha to dneska jen na domluve, ale jestli me jeste nekde chyti, zaplatim pokutu.
 Takze moje prvni setkani s policii v USA dopadlo dobre, ale dal jsem jel podle predpisu, cimz se nase cesta dosti prodlouzila. Zapnul jsem si "cruise control", ktery se za me staral o rychlost auta a jen jsem ridil volant, abychom jeli tam, kam mame.
 Kolem osme hodiny vecer jsme byli asi 200Km od San Francisca, meli jsme uz malo benzinu a tak jsme se stavili na benzince. Seven-up se rozhodl, ze umyje skla, pak ho napadlo, ze umyje cele auto, ale v polovine ho to nejak preslo, takze auto bylo dost flekate.

Rak u jezera Tahoe (jedna ze zastávek při cestě do San Francisca)

 Jelikoz byl patek vecer, tak cesta k Oceanu byla plna aut. Ridit auto v noci, v triproudove silnici, v zacpe, ktera jede rychlosti 100 Km/h nebylo zrovna prijemne, zvlaste kdyz jsem si predstavil, ze kdyz nekdo pred nama zabrzdi, tak je velka pravdepodobnost, ze dojde k hromadne bouracce. K mensim bourackam cestou opravdu doslo, ale nam se to vyhnulo.
 Po desate hodine jsme byli asi 50 Km od San Francisca a rozhodli jsme se, ze si najdeme nocleh radsi tady, protoze to bude levnejsi a je mnohem vetsi pravdepodobnost, ze najdeme volny pokoj. Po projeti par motelu jsme se dostali do jednoho levnejsiho, kde jsme dostali pokoj pro ctyri se sprchou a nefunkcnim internetem.
 Elis se rozhodla, ze by rada prijela do San Francisca pred vychodem slunce a proto jsme druhy den vstali kolem osme hodiny a Elis se hrozne divila, ze slunicko uz davno sviti...
 Jelikoz jsme si zaplatili v motelu dve noci, tak jsme se nemuseli balit, sedli jsme do auta a jeli poznat San Francisco. Pripojili jsme zas na nasi triproudovou silnici 80 a pokracovali. Cestou jsme zaplatili par poplatku za prejeti mostu, samozrejme ze jsme jeli i pres slavny Golden Gate Bridge.

Golden Gate Bridge

 Trvalo nám asi dvě hodiny, než jsme našli místo na zaparkování na placeném parkovišti za 20$ na den. Vzali jsme si pití a trochu jídla a šli jsme objevovat krásy San Francisca. Napadlo nás, že si zaplatíme vyhlídkovou platbu lodí s exkurzí na slavné věznici Alcatraz. Bohužel, bylo beznadějně vyprodáno na několik dní dopředu.
 Na oběd jsme si zašli do přístavní restaurace na mořské speciality, které už Elis hodně chyběli, protože v Taiwanu se jí mořské speciality dost běžně.

 
obědvající racek | tramvajové koleje v San Francisu

 Po jídle jsme procházeli přístav, prošli se po pláži a přešli Golden Gate Brigde. Pak jsme hledali slavnou pekárnu, kde se peče speciální kyselý chleba. Tam jsme si dali odpolední svačinku - krevetovou polévku v chlebové kůrce. Po jídle jsme si nakoupili pečivo na večer a šli do čínské čtvrti, kde mi Elis koupila typickou Taiwanskou snídani a sladký čaj s bonbony na dně, jelikož se to pilo tlustým brčkem, mohl jsem bonbony ze dna vysávat, jelikož jsem ale netušil, že na dně čaje něco je, byl jsem dost vyděšen, když jsem vcucl "nějakou slizkou potvoru".
 Večer jsme si zajeli na kopec za Golden Gate a udělali noční fotky San Francisca, pak jsme se vrátili do hotelu, navečeřeli se a šli spát.

Golden Gate v noci

 Ráno se nikomu nechtělo vstávat, zvláště při pomyšlení, že do Las Vegas to je asi 900 Km. Aby tomu Elis nasadila korunu, přišla s tím, že při cestě se můžeme stavit v národním parku Yosemite. Nevěděl jsem, kde to je a jelikož Elis tvrdila, že to je hned vedle dálnice, po které pojedeme, domluvili jsme se, že není problém se tam na chviličku zastavit.
 Když jsem asi po 4 hodinách dojel do vesnice, kde podle Elis měl být národní park, zjistili jsme, že zde není po nějakém Yosemite ani památky. Tak jsme se začali vrtat do map a zjistili, že když pojedeme asi 120 Km po cestičkách na východ, dojedeme do parku.
 Nevím, proč jsem byl tak troufalý a souhlasil jsem s tím, že tato odbočka nás nevytrhne, ale vyrazili jsme. Cestou nás pronásledovalo policejní auto, měl jsem strach, že jsme něco provedli, ale po pár kilometrech nás předjelo a jelo pryč.
 Těsně před Yosemitským parkem spadlo na silnici kamení, které dokonale zakrylo asi 100m silnice, takže museli Američani postavit most přes řeku a na druhém břehu postavit novou silnici.
 Po příjezdu do parku mi Elis řekla, že tady je jeden z pěti největších vodopádů na světě a že to je to, proč sem chtěla jet. K vodopádu jsme autem nemohli, takže jsme zaparkovali a autobusem jeli na místo. Když jsme tam přišli, tak se Elis hrozně divila, že z vodopádu neteče voda, že přeci, když to je největší vodopád, tak z něj musí téci voda. Tak jsem ji vysvětlil, že zřejmě voda teče jen když je období dešťů, nebo když taje sníh. Po tom chtěla Elis počkat, až zaprší, jelikož ale nebyl na obloze ani mráček, rozhodl jsem se, že Elis přesvědčím, že to není dobrý nápad, zvláště, když GPSka ukazuje, že cesta do Las Vegas nám zabere ještě 8 hodin a byly už čtyři hodiny odpoledne.
 Nakonec Elis usoudila, že čekat na déšť je hloupost a tak jsme autobusem jeli zase zpět na parkoviště, nasvačili jsme se a vyrazili dál. Chvíli jsme bloudili, než jsme našli správný východ, pak Elis i Seven-Up usnuli, takže jsem měl klid na řízení.
 V osm hodin večer, když jsem už pomalu ani nebyl schopen se hýbat, natož řídit auto, jsme zastavili ve vesnici u KFC a dali si večeři. Půlhodinová přestávka mi musela stačit na nabrání sil a na cestu v noci.
 Do dvou hodin do rána jsem řídil náš Pontiac po dálnici interstate-58 a 15. Ve dvě hodiny ráno jsme naštěstí dorazili do Las Vegas. Pozdní příjezd měl tu výhodu, že nebyly téměř žádné dopravní zácpy. Díky GPS jsme našli celkem rychle hotel, vzali si jeden pokoj a šli urychleně spát.
 Ráno jsem vstal kolem osmé hodiny, protože jsem věděl, že potřebuji cestovat dále do Denveru. Sbalili jsme se a odvezl jsem Taiwance do jiného hotelu, kde chtěli přespat jednu noc a užít si luxusního hotelu. Když jsme konečně našli místo, kde můžeme zaparkovat a vyložit zavazadla, vyměnili jsme si emaily, rozloučili se a já jsem jel k nejbližšímu Wal-Martu, abych si udělal zásoby na cestu do Denveru...
 Když Američani nakupují v supermarketu, tak automaticky dostanou nákupní tašku a pokladní do ní automaticky dává nákup. Jelikož jsem měl u sebe batoh a na parkovišti auto, přesvědčil jsem pokladní, že tašku nepotřebuji, ať šetří přírodu. Tato drobnost mi připravila jeden problém. U východu mě totiž chytila ochranka s tím, že jelikož nemám zboží v tašce, tak jsem neprošel pokladnou a tudíž jsem zloděj. I přes to, že jsem jim ukázal účtenku, nevěřili mi, vzali si mě stranou a začali mě kontrolovat. Pak se tam zastavilo pár lidí a jedna paní se mě zastala s tím, že to taky tak dělá, ale že ona si bere s sebou staré nákupní tašky, takže není podezřelá. Nakonec mě pustili a já šel vyložit nákup do auta a posilnit se.
 Pak jsem asi hodinu projížděl Las Vegasem a prohlížel si různé budovy a turistické atrakce.

Během svého pobytu jsem navštívil tyto státy USA:
-Colorado
-Wyoming
-Montana
-Idaho
-Utah
-Nevada
-California
-Arizona

Auto jsme měli půjčené 7 dní a najezdili jsme 4385 km, za toto týdenní cestování jsem utratil asi 20 tisíc Kč a to jsem platil hlavně benzín a půjčení auta, ubytování a jídlo většinou platila Elis s jejím přítelem. Každopádně, ty zážitky stály za to a navíc jsem si tam vydělal dost peněz, takže těchto dvacet tisíc mě nevytrhlo a přes to, že jsem se moc těšil domů, rád bych se tam zas někdy vrátil.