Už mám za sebou první pracovní den, dopadlo to relativně dobře, trénovala mě jedna Kolumbijka, jmenovala se Angelika a je tu už asi měsíc. Teď jsem si dopral prádlo, nasnídal se a napíšu další část deníčku.

   V Atlantě se nám sice podařilo předběhnout ostatní spolucestující, ale víc jak půlhodinovému čekání na batohy jsme se nevyhnuli. Asi po dvaceti minutách čekání se konečně rozjel pás, po krátké době vyjela ven krabice, připomínající nepovedený pokus o bombu. Pás se zastavil a začal houkat majáček. Asi deset minut se nic nedělo a pak se pás znovu rozjel. Tentokráte vyjely i zavazadla, ale naše jsme tam nenašli. Tak jsme museli čekat dál a po hodně dlouhé době, když už snad všichni měli svá zavazadla, tak pak teprve vyjely naše zavazadla.

   Dále jsme museli projít celní kontrolou, měl jsem trošku strach, aby jim nevadilo moje jídlo na cestu, ale ukázalo se, že ona kontrola byla fakt jen formalita. Tímto jsme se už definitivně dostali do Ameriky. Svá zavazadla jsme odnesli na odbavení a šli jsme, jak naše letenka uváděla na terminál A1, což bylo přes celé letiště.

   Po příchodu na místo jsme samozřejmě zjistili, že z našeho Gate žádné letadlo do Denveru neletí, tak jsme našli informační tabule s odlety letadel, ale jak jinak, náš spoj tam nebyl, Renata tam našla několik spojů do Denveru, ty ovšem nebyly naše a zarazilo mě, že na té tabuli byly spoje, které měli už dávno odletět. Jelikož mě nic chytřejšího nenapadlo, sebrali jsme se a šli do jiného terminálu s tím,že tam třeba bude náš spoj. V Atlantě jsou terminály A,B,C,D,E a T, Téčko znělo nejexotičtěji, tak jsme tam šli, byla tam taky tabule s odlety, ale náš Denver tam samozřejmě nebyl. Tak jsme si našli pár laviček a sedli si tam s tím, že budeme odpočívat a časem se snad někde náš spoj objeví. Jak jsme tak seděli, zkusil jsem, jestli tam není zdarma bezdrátové připojení tak, jak tomu bylo loni v Phoenixu. Bohužel tam bylo jen placené, ale naštěstí tam byly zdarma informace o všech letech. Tak jsem si nás podle čísla letu vyhledal a kupodivu jsem zjistil, že odlétáme z Terminálu T a Gate 8, my jsme si zrovna náhodou sedli ke Gate 7, takže jsme nevědomky seděli hned vedle vstupu do našeho letadla. Bohužel jsme taky zjistili, že náš spoj má zpoždění, měli jsme odlétat v 9:35, ale odlet byl opožděn na 11:10, tak jsme litovali, že onu odcizenou deku z letadla jsme zabalili do zavazadla, které jsme už odevzdali na odbavení. Na letišti je totiž klimatizace,takže tam je pěkná zima. Snažili jsme se teda vyspat, ale moc to nešlo. Kolem desáté hodiny jsme zjistili, že náš odlet se opět posunul na 12:00 (půlnoc). Tak jsme se naštvaně snažili znova usnout, po hodině se odlet přesunul na 13:20 a po další hodině na 14:10. V 14:10 nám oznámili, že můžeme nastupovat. Když jsme všichni nastoupili, sdělili nám, že nemáme povolení ke startu a asi 20 minut budeme muset čekat. Po dlouhých dvaceti minutách se konečně letadlo rozjelo k runweji a my jsme vzlétly. Hned po startu zhasli v letadle světla (to proto, abychom usnuli a vzpruzené letušky nás nemuseli obsluhovat). Opravdu jsem tvrdě usnul a probudil jsem se až při přistávání.

   Když letadlo dosedlo na zem, stačil jsem ukořistit druhou deku. Vystoupili jsme z letadla a metrem dojeli pro zavazadla. Jelikož byly asi čtyři hodiny ráno, převlékly jsme se do teplejšího, vyčistili zuby a šli si najít místo, kde na letišti přespíme. V hlavní hale jsme našli gauče, bohužel téměř všechny obsazené spícími lidmi. Naštěstí jsme našli aspoň jeden gauč, tak jsme se rozhodli, že Rendy bude spát na gauči a já na koberci pod ním. Než jsme si ale stačili ustlat, uvolnili se další dva gauče, tak jsme je přisunuli k sobě, dali si mezi sebe zavazadla a uložili se ke spánku. Naše kradené deky se hodily, ale nebylo to nutné, protože v Denveru byly k dispozici erární deky.

   Když jsem se ráno probudil, bylo asi sedm hodin a na letišti byl čilý ruch. Fronta na odbavení byla tak dlouhá, že lidé stáli kousek od nás a mile se na mne usmívali. V takovéto atmosféře jsem už nebyl schopen spát a proto jsem si vyčistil zuby a začal se balit. Mezitím se probudila i Rendy. Po malé snídani jsme se vydali hledat zastávku městské hromadné dopravy. Po chvíli hledání jsme ji našli i s autobusem, který nám právě ujel. Tak jsme počkali na další. Podle internetu jsem zjistil, že máme jet na zastávku „Market Station“ a odtamtud jít několik bloků na Greyhound nádraží. Po asi hodinové jízdě skrz Denver, zastavil autobus přímo před Greyhound station, podle GPS jsme sice měli vystoupit cca kilometr dál, ale jelikož si moje šílené Pda celou cestu dělalo stejně co chtělo, neposlouchal jsem ho a vystoupil. Když jsem chtěl po řidiči zavazadla,řekl mi, že ještě nemam vystupovat, že „Market station“ je další zastávka. Tak jsem nechtěl vypadat jako blbec, že nevím, na jakou zastávku jedeme, tak jsem zase zalezl do autobusu a vystoupil na další zastávce. Kousek od ní nás zastavily dvě holky s tím, že rozdávají flašky Nesqiku a ať si vezmeme každý rovnou čtyři flašky. Měli jsme co dělat, abychom to pobrali, ale na druhou stranu se nám hodily. Pak jsme podle GPS šli na nádraží, když jsme prošli několik bloků a GPS stále ukazovala, že jdeme naprosto přesně, zjistil jsem, že jdeme přesně opačně. Vypnul jsem tedy ten šílený stroj a šli jsme podle papírové mapy naprosto bez problémů. Cestou nás zastavili nějací kluci u kamionu s tím, že rozdávají nesquiky zdarma a ať si vezmeme celý karton, že neví, co s nimi. Bohužel jsme ten karton čokoládových nápojů neměli kam dát a tak jsme je odmítli. Došli jsme na Greyhound station a koupili si lístky. Pak jsme měli asi 12 hodin čas, než nám autobus pojede, tak jsme šli do města, najít něco k jídlu a pak si zajít do nedalekého parčíku.