Po příletu a přespání na letišti jsme museli přebýt v Denveru celý den a večer jít na autobus, kterým jsme cestovali 17 hodin do Bozemanu. Projeli jsme tři státy, Colorado, Wyoming a Montanu. Cestou jsme potkali další dva, kteří jeli do Yellowstone a minulý rok tam už byli, tak jsme od nich načerpali nepovzbudivé informace. A ztratili iluze o hezkém pobytu v Yellowstone.

    Právě jsem se vrátil z procházky v lese, Renata pracuje od 8 AM do 5 PM s hodinovou přestávkou na oběd, no a jelikož já pracuji od 4:45 PM tak se vlastně vůbec neuvidíme. Dnes jsem jí akorát potkal na obědě a dozvěděl jsem se, že její šéf volal mému šéfovi, jestli mi může dávat stejné volné dny jako Renatě, což je dobré.

    Abych ale pokračoval v popisu cesty do Yellowstone, po zakoupení lístku jsme šli směrem k parčíku, který jsem našel v papírové mapě. Bohužel jsme cestou nenašli žádný obchod s potravinami. Po delším odpočinku a napojení se Nesquikem jsem dal na GPS vyhledat nejbližší obchody. Kupodivu to něco našlo, v prvním prodávaly pneumatiky na kamiony, ve druhém olej do aut a ve třetím sošky na zahrádku. Takže GPS byla opět k ničemu. Položil jsem batohy a nechal Renatu, ať je hlídá s tím, že se kouknu po okolí. Našel jsem jednu restauraci se zdravou výživou, tak jsme tam s Rendy zašli, ale jelikož jsem nevěděl, co který název znamená, požádal jsem pokladní, jestli by nám nepřipravila to samé, jako mají ti hosti, kteří právě obědvají. Nejdřív sice nechápala, jak to myslím, ale nakonec jsme se nějak domluvili a tak jsem neumřel hlady.

Vchod do parku v Denveru | Park v Denveru 

    Cestou zpět nás v parčíku přepadl déšť, tak mě napadlo, schovat se do nejbližšího altánku. Nápad to byl dobrej, ale mělo to jednu vadu. Ten altánek byl navrženej tak, že neměl střechu. Naštěstí byly poblíž záchody, které byly prázdné a tak jsme se oba schovali do pánských záchodů, tam nás po chvíli vyrušil cyklista, který musel nutně na záchod a tak jsme radši vylezli ven na déšť.

    Když dopršelo, vydali jsme se zpět na autobusové nádraží a schválně jsme šli kolem oné zastávky, kde se rozdávaly nesquikové. Bohužel je už asi rozdali, takže jsme měli smůlu. Jelikož jsme byli unavení, sedli jsme si na lavičky a odpočívali. Po čase jsem si všimnul, že tam jezdí hodně autobusů s nápisem „Free Mall“ tak jsem přemýšlel, co to je to Mall a Rendy tvrdila, že to je něco jako nakupování, tak nám došlo, že tyto autobusy asi vozí někam zdarma na nákupy. Tak jsme se tam narvali i s batohy a jeli. Tyto autobusy byly něco jako náhražka tramvají, protože jeli svou speciální trasou, kam jiný vozy nemůžou a každou chvíli zastavovali a všude kolem bylo spoustu obchůdků, jenže žádný normální potravinový. Nakonec jsme zastavili u fastfood obchodu „subway“. Je to docela dobra restaurace, akorát jsme měli problémy se tam domluvit, takže jsme si neobjednali přesně to, co jsme chtěli, ale i tak jsme se dobře najedli. Pak jsme šli na Greyhound a cestou jsme náhodou narazili na obchod, kde prodávají potraviny, tak jsme tam vpluli a koupili si něco na cestu.

    Na autobusovém nádraží jsme narazili na další dva, kteří cestovali z ČR do Yellowstone, byl to Martin a Michaela. Oba tam už spolu byli už minulý rok, vyprávěli nám o tom, jak tam není pořádně co dělat, že to je naprosto odříznuté od světa a když nemáš auto, tak se tam unudíš k smrti. Pak říkali, že je dost nepravděpodobné, že tam budeme mít pokoj spolu, že takhle pozdě už budou všechny pokoje rozdané a my budeme ubytováni každý zvlášť. Renata byla z toho všeho dost mimo a řekla, že už se tam ani moc netěší.

Autobusová zastávka v Bozemanu | Super motorka v Bozemanu

     Cesta autobusem trvala asi 17 hodin, jednou jsme přesedali a každou chvíli jsme dělali zastávky na občerstvení. Cestou nám Martin s Michaelou vyprávěli další zážitky z minulého roku a my jsme čím dál tím víc ztráceli iluze.

    Do cílové stanice (Bozeman ve státě Montána) jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním, naši kamarádi neměli zařízenou rezervaci v hostelu jako mi, takže si našli mnohem lepší nocleh za stejnou cenu … Oni si totiž plánovali,že si v Denveru koupí v bazaru auto a pojedou do Yellowstone autem a pak budou moct cestovat. Jenže když konečně našli auto, na které měli a odpovídalo částečně jejich představám, zaplatili ho a jeli do servisu na výměnu oleje. V servisu už to auto nenastartovali a mechanik jim řekl, že tak hrozné auto jim mohl prodat jen zloděj. Naštěstí se jim podařilo ukecat pána z bazaru, že si to o auto vezme zpět a vrátí jím peníze (sice o 100 dolarů méně, ale lepší než nic). Pak jim nabídl jiné auto, ale to bylo snad ještě horší, než to první a tak je přešla chuť nakupovat auta a zaběhli si koupit lístek na autobus.

    Teď jsme museli najít náš hostel. Z předchozích zkušeností jsem GPS radši nechal v batohu a neomylně se navigoval podle mapy.

    Po příchodu do hostelu jsme byli ubytováni na pokoj pro 6 lidí a protože měli více holek než kluků, tak nerozdělovali pokoje na pánské a dámské (pánské by byly prázdné) a proto jsem byl ubytován ještě se dvěmi Taiwankami a jedním klukem, který ani nevím odkud byl, protože přišel o půlnoci a když jsme ráno vstávali, tak ještě spal.

    Před spaním jsme si ještě zašli na nákup, kupodivu jsme našli normální obchoďák, tak jsme si nakoupili ovoce, sýry a chleba. Večer jsme se osprchovali a šli spát. Ještě před spaním jsem zjistil, že po tom, co jsem se v koupelně osprchoval, tak nějak záhadně přestala fungovat sprcha a tudíž se všichni museli chodit koupat do jediné sprchy dole v přízemí.

    V noci se moc dobře nespalo, bylo tam horko, jedna Taiwanka chrápala a ten kluk tam zas vrzal,protože přišel pozdě v noci a vybaloval se tam.

    No a jelikož už je čas, abych se připravil do práce. Musím ukončit tuto kapitolu.

Kopec za Bozemanem